Druhá část

10. října 2015 v 20:20 | Vlčice |  Příběh - Fire Killer
Takže mám pro vás druhou, trošku delší část, jinak jsem byla na závodech a zásluhou mě se náš tým neztratil už při první odbočce :D i přes tohle jsme vyhráli, tentokrát zásluhou trenérky. Dovolím si říct že máme tu nejlepší trenérku! :3
Mno ale už k příběhu.
Jason by měl být sice 'asi' o pět let mladší, co jsem pochopila z komiksu, ale mě by to pak nevycházelo zase se Sárou, tak pochopte že jsem jaksi překomolila pár let.

Varováni: Zatím žádné, furt to samé jen vás to tentokrát přivede více do příběhu :)



Jen jsem tam tak stála a dávala si dohromady všechno co mi řekli. Upíři vedení vlčím nekromantem z pekla chtějí převzít kontrolu nad vším živým co je na světě. Spíše mě udivovalo že se zvrhlí upíři spojili s vlčím nekromantem, neboli s vlkem co prodal svou duši ďáblu.
Když jsem si uvědomila že takovou sílu jako tvrdí Liana má jen jeden vlkodlak na světě, projel mnou znovu šok, vzpomínky mě za poslední hodinu dostávají na kolena.
Ostatní se tak nějak dohadovali o upírech ale jakmile se na obří obrazovce objevil šum, všichni utichli. "Zdravím vás," ozval se hlas a na obrazovce se objevili lidé a vlkodlaci, kteří právě umírali z různých důvodů. "Vidíte to? Takto za pár dní ukončíte i vy a radím ti vlčice abys mi vyšla vstříc nebo budou tví noví přátelé trpět víc než si myslíš." Hlas mi byl víc než povědomí, tentokrát v něm byl ale slyšet výsměch.
Pevně jsem stiskla kovové zábradlí abych zabránila roztřeseným rukou se dál třást a víčka jsem též pevně stiskla k sobě. Znovu mnou vibrovaly vzpomínky jako vir.
"Jak věděl že jsme tady?" Ani jsme nevěděla kdo se ptá, jen jsem se nechtěla začít třást ale bylo pozdě.
"Fire?" Položila mi ruku na rameno Elizabeth. Mezi námi je zvláštní vztah, já jí ochraňuji a ona se o mě stará, přeci jen je ona o rok starší.
Dick
Fire nebyla v pořádku, fyzicky za těch pár let snad nepřibrala a docela jí to uškodilo, psychicky ale byla ještě níž. Něco se stalo a ona se s tím nedokázala vyrovnat. Se smrtí rodičů se již vyrovnala ale mě docela zajímalo co se stalo.
Proto jsem jí bedlivě pozoroval, zatímco se Batman s mými bratry dohadoval o tom jak mohl projít skrz naše zabezpečení. Sára dokola odsekávala Arrow že jí nic není a když to nakonec Arrow vzdala, stála se Fire do sebe ještě víc.
"Ani nevíme kdo to je! Tak jak o nás ví on?!" Začal se vztekat Tim. Můj nevlastní bratr, nebo také Red Robin.
"Ale Fire ví kdo to je," pohlédl jsem jí do stažené tváře. Zvedla pomalu hlavu a skrz černé brýle se mi podívala do očí, poté vzdychla. "Jo, vím to," sundala si kapucu s brýlemi a já se nestačil divit, byla ještě hezčí než kdysi.
"Už nemá smysl se skrývat, všichni jsme ztracení," vzdychne a roztřeseně se opře o zábradlí.
"Ztraceni nebo ne, vždy má smysl bojovat, kdo to je Sáro?" Poprvé za celou konverzaci jsem jí řekl jménem a ani si toho nikdo nevšiml.
"Jeho pravé jméno neznám ale říká si Dark, je to vlkodlak ovládající černou magii co zaprodal svou duši ďáblovi, je ale až příliš silný a ...." odmlčela se ,"nejde jenom po lidech, chce absolutní moc, tím pádem jde hlavně po mně."
"Co přesně chce?" Zeptal se jí Jason, neboli Red Hood, tak též můj nevlastní bratr.
"Je to jeden z vlků elementů a tím pádem je to jeden z nejmocnějších tvorů na světě. Zaprodal ale jen půlku své duše a kdysi dávno byli oheň s černou magii sourozenci, takže kdybych se mu oddala byl by mocnější než kdokoliv v tomhle vesmíru." Vzdychne a skloní hlavu.
"Ach ti vlkodlaci tolik složitosti pro nic," vzdychne Liana a sundá si sluneční brýle. "Když už jsme si ale sundali masky, mé jméno je Liana Di Angelino."
Batman pohlédne na Sáru a ta se usměje, "Sarah Derrow, vlčice tohoto města a má omega Elizabeth Devulf."
Batman si povzdychne a sundá si masku, "Bruce Wayne."
"Damian Wayne," řekne ostře malý kluk a zvedne nos ještě výš. Jeho zelené oči se ale pod černou čupřinou krásně vyjímali.
"Tim Drake," dodá Tim bez zájmu když si sundá masku a odhalí ledově modré oči pod černými vlasy.
"Jason Todd," prostě jednoduše pokrčí rameny a jeho bílá kštice na tmavě hendrych vlasech se zatřepe.
"Dick Grayson," sundám si masku ale zrak ze Sáry nespustím.
"Co si myslíš Elizabeth?" Sára se na ní neotočila ale bedlivě si všechny prohlížela.
"Já? Mno nevím, já už to tak nějak věděla," pokrčí rameny blondýnka s modrýma očima.
"Skvěle, teď bych vám ráda řekla svůj nový plán když jde tedy pan Dark po Sáře," usmála se upírka svýma ledově rudýma očima.
Sára
Měla jsem chuť něco spálit ale Bruce mi dovolil jen papíry, no bude si muset pořídit novou tiskárnu i s papíry.
"Zlobíš se?" Damian byl docela vyspělí na svůj věk ale i tak se s Jasonem chytali za břicho když jsem zuřila.
"Laskavě na mě nemluv!" Zavrčela jsem a dál chodila sem a tam po jejich obýváku.
Abych vysvětlila proč tak zuřím, mno Lianin plán zní tak že ona a Bruce půjdou zkusit vyjednávat, Damian, Tim, Elizabeth a Jason budou zatím brzdit upíry co se dostali ke mě domů a jaksi mi rozebrali byt a zamířili si to dál do města. Jenže já jsem podle nich prý psychicky na dně a Dick zase zraněný, takže si máme rezervovat pokoj v hotelu pod cizím jménem a skrývat se dokud ho nenajdou. Tohle mě štvalo nejvíc ale flat hodně.
"Tohle pochodování ti nijak nepomůže, co se jít nahoru aspoň vyspat?" Objevil se za nimi.
"Vidíš mě?! Myslíš že v tomhle stavu usnu?!" Vyjekla jsme na něj.
"Prášky na spaní by ti aspoň na chvíli mohly dělat společnost," nehnul ani brvou jen tam tak stál a pobaveně mě sledoval.
"Jen jděte Sáro, stejně mě nepřesvědčíte," Bruce ještě před chvílí o něčem spekuloval s Lianou ale teď stáli na přechodu z obýváku do jídelny a sledovali mě.
"Být středem pozornosti mě sere ještě víc!" Zavrčela jsem a i přesto že jsem ze všech sil protestovala, jsem zývla.
"A dost! Spát! Hned!" Ukázal Dick na schody a se zvednutým obočím na mě hleděl.
Už jsem nemela sílu se dál hádat, tři dny jsem skoro nespala a já byla až příliš unavená. Přítel adrenalin mě opustil.
"Fa-ajn," dodala jsem a rozešla se ke schodišti.
Dick mě svižně následoval, přestože horní polovinou těla skoro nehýbal. Byl zraněný, od břicha nahoru měl obvazy a i jeho štvalo že nemůže nic dělat, přesto to zvládal lépe než já.
"Kam?" Zeptala jsem se ho když jsem vyšla schody.
"Doprava," rozešel se do pravé strany a když otevřel páté dveře spadl na zem. Z místnosti se vyřítil hnědý ovčácký pes a srazil ho k zemi jako hráč amerického fotbalu.
Dick ze sebe shodil psa co mu oblizoval obličej a posadil se. Byl rudý vzteky ale né na toho psa. "Jasone!" Křikl přes celé sídlo ale jediné co se ozvalo byl smích. Já se nezmohla na nic jiného než se začít smát.
"Vypadni," odstrčil od sebe psa co se mu zase drapal na obličej a tam kam ukázal se pes rozběhl.
"Noví pes?" Zeptala jsem se se smíchem.
"Jo ale Jason ho nedokáže uhlídat, takže ho nemohlo napadnout nic jiného ho sem zavřít!" Prskl a zvedl se ze země, nevydal při tom ani hlásku ale jeho bolestný výraz jsem nepřehlédla.
"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se starostlivě když se zvedl na nohy.
"Já jo ale ten pokoj ne," v jeho hlase byla ale lež, proto se na mě podíval a s povzdechem dodal, "budu v pořádku."
Kývla jsem a pohlédla na pokoj, který byl nově předělán psem, "ten pes má asi jiný názor na tenhle pokoj."
"To asi jo ale designer z něj rozhodně nebude," pokrčil rameny a zavřel dveře do pokoje.
"Ale nevím kam dáme tebe, tenhle pokoj je zničený a další se teď renovuje tak tě asi hodím k sobě," zamyslel se. U Dicka bylo normální že přemýšlel nahlas ale každý kdo ho znal si na to zvykl.
"Mě to je jedno, jen se chci vyspat abych se pak mohla zase vztekat," uchechtnu se aniž bych z něj spustila zrak.
"Co budeš dělat potom mi je jedno jen prostě budeš spát a basta," vyplázl jazyk a otevřel dveře do pokoje, který příjemně voněl po něm.
"S tím můžu žít," usmála jsem se na něj a zamířila do pokoje, kde se uprostřed vyjímala postel z tmavého dřeva a se světlým povlečením. "Díky Richarde," dodala jsem ještě předtím než zavřel dveře. Dick se jen usmál a dveře zavřel.
Neobtěžovala jsem si sundat triko, na spaní stačilo. Pak jsem jen spadla na postel, zavrtala se pod peřinu a během chvíli usnula.
Bylo to neskutečné utrpení, bolest mě sžírala tak moc že jsem ani nevěděla co je za den. Přivázaná za ruce ke zdem a mučena bičem po zbití pěstí a nohou za neuposlechnutí příkazu. Jen co přišla jedna rána, já už čekala další ale po několika ranách, už další nepřišla, místo toho mi mučedník sundal pouta a já zničeně spadla nahá na zem.
Mučedník mlčel, klekl si vedle mě a když mě za vlasy zvedl, vrhl se mi tvrdě na rty. Už teď jsem věděla co bude následovat, proto jsem radši zavřela oči ale slzy mi přesto tekly po tváři. Mučedníka jsem neznala dlouho, v téhle branži ale rozhodně nebyl nový.
Byl zticha ale s mým tělem si užíval jako bych byla hadrová panenka. Plakala jsem ale tiše, voják nebrečí. Přesto se mé vzlyky nesly po tiché chodbě.
Probudila jsem se zpocená a zrychleně jsem dýchala.
Přede mnou klečel Dick a starostlivě na mě hleděl. Po tvářích mi tekly slzy a já v tu chvíli netušila co se děje.
"Co se děje?" Rozhlédla jsem se ale byli jsme v pokoji sami.
"Něco si mumlala ze spaní a tekly ti slzy," řekne Dick pořád se starostlivým pohledem. "Co se ti zdálo?"
"Nic jen sen," utřela jsem si slzy a sedla si, "asi už neusnu." Chtěla jsem se zvednout ale Dick mě zastavil.
"Lžeš, řekni pravdu Sáro, tohle nejsou sny že ne?" Díval se na mě vážně, až zamračeně, takže to znamenalo že mě s tím nepřestane otravovat.
"Minulost," vzdychla jsem tiše a pohlédla na hodiny, byla jedna hodina po půlnoci.
"Co ti kdo udělal?" Zeptal se a když jsem se mu chtěla vytrhnout, stisk na ruce zesílil. "Chci ti pomoct."
"Ne! Nechápeš to! To nejde!" Vyjekla jsem na něj s očima, které se mi zalili slzami. Bolelo mě o tom mluvit, bylo to také velmi těžké.
"Ale jde, víš to," mluvil klidným a konejšivým hlasem a když mě stáhl k sobě do náručí, připadala jsem si bezbranně. Do ucha mi říkal konejšivé věci až jsem se nakonec přiměla k tomu mu to říct.
Sedl si se mnou na postel ale z náručí mě nepustil, ani jsem nechtěla aby mě pustil pryč. "Bylo mi šestnáct když mě Dark získal jako dalšího výjimečného. Netušila jsem že mi zabil rodiče a když mi nabídl profesionální výcvik brala jsem to s tisícovkou dalších nadpřirozených lidí," začala jsem klidným hlasem, "brzy se ale výcvik změnil na mučení a výcvik, dávali nám nějaká sera na zlepšení výkonu či co abychom déle zvládali bolest. Většina z nás nepřežila ani první měsíc ale já.... přežila jsem celé dva roky." Můj hlas se začal třást, proto jsem se víc přitiskla k jeho hrudi jako bych byla stěně a on můj opatrovník ve smečce. "On mi nakonec řekl že chce mou duši a že to může proběhnout v klidu ale já to nepřijala. Mučil mě, psychicky i fyzicky a přehazoval mě svým mužům jako děvku," teď už mi po tvářích tekly slzy, "já, skoro si na to nepamatuju ale na zádech..." jako bych nedokázala dál mluvit, z mích úst nevyšlo dál už ani slovo.
"Máš tam jizvy?" Zeptal se konejšivým hlasem a dál mi pusu na čelo.
Kývla jsem a donutila sama sebe aby mi přestali téct slzy.
"Můžu se podívat?" Zeptal se znovu.
Neváhala jsem a ačkoliv jsem z toho neměla dobrý pocit, kývla jsem.
Dick si pomalu lehl i se mnou a překulil se na bok. Otočila jsem se k němu zády a vyhrnula si triko až nad lopatky. Jediné co z Dicka v tu chvíli vyšlo bylo zalapání po dechu. "Panebože Sáro," zašeptal ale nedokázal se pohnout, madrace se nijak nehla.
"On, i když mě dostane, on, ublíží i vám, víc," nedokázal jsem mluvit normálně a tak mezi mými slovy byli slyšet vzlyky. Přesto jsem se otočila čelem k němu
Dick mě znovu přitáhl do obětí a lehce se mnou kolébal ze strany na stranu, přitom konejšivě broukal píseň the last goodbye. Tuhle píseň jsem si pamatovala ještě z dob kdy jsme oba dva byli mladí, rádi jsme si tím připomínali ty kteří už mezi námi nebyli a při písničce jsme se vždy usmívali, nehodlali jsme brečet.
Já ale teď tiše vzlykala i naproti protestům a poslouchala Dickovo tiché pobrukování.
"Nikdo ti neublíží, slibuji," zašeptal, "ani nikomu jinému."
"Miluju tě," zašeptala jsem před tím než jsem z únavy znovu usnula, tentokrát v jeho náručí.
Dick
Ráno se kluci ani neobtěžovali zaklepat ale jediného koho to vzbudilo jsem byl já. Jason chtěl něco říct ale v tu chvíli co do mého pokoje strčil hlavu se zarazil a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou, nevěděl co říct.
"Zalez!" Sykl jsem na něj ale když chtěl něco dodat zakroužil jsem očima, "jo hned jsem tam." Normálně by se ušklíbl a zalezl zpátky ale když něco Bruce potřeboval, vždycky to dopadalo takhle.
Jason tedy přivřel dveře ale neodešel, zůstal za nimi stát.
Pomalu jsem vysunul ruku z pod Sáry a slezl z postele, pořád spala ale pootevřela oči, v rychlosti jsem jí pohladil po ruce a přikryl dekou. Dál už se ani nehla a já tak v jeanech i triku, co jsem měl včera na sobě, vyrazil do sídla.
Zavřel jsem dveře a dal Jasonovi pohlavek. "Neumíš klepat?!" Vyjel jsem na něj tiše.
"Umím ale netušil jsem že budeš ještě spát, dyť je osm," pokrčil Jason rameny a promnul si místo kam schytal pohlavek. "Navíc jsme netušil že vůbec budeš spát s ní."
"No a? Moje soukromí! Klepej!" Zaklepal jsme mu ukazováčkem o jeho hlavu.
"Jo bože! Se svět nezboří máničko!" Vyjekl na mě ale rozešel se směrem ke schodům. "Ale chce tě vidět Bruce, ještě neodjel," dodá a zamíří ke vchodu do netopýří jeskyně.
"Ok," zývl jsem a chytl se za břicho, nemohl jsem se ani pořádně smát jak mě rány po maníkovi s pistolí bolelo břicho.
"Lepší se to?" Zeptal se Jason.
"Trochu ale budu v pořádku, ještě dlouho tě budu prudit," rozcuchal jsem mu černé vlasy s bílou kšticí, na což on nesouhlasně zabručí.
"No s tím bohužel počítám, se kvůli tobě budu ještě učit klepat, co dalšího? Ať to mám do seznamu," odfrkl si Jason pobaveně.
"Radši né jo? To bys ani nebyl schopnej napsat," uchechtl jsem se.
"No jo, ještě se naučit psát že? Víš už táhni," odfrkne si a mávne přitom rukou.
"Můj malej bráška," začnu si ho dobírat.
"Nech toho Dicku," zavrčí a pak se ušklíbne, "hlavně že musím já budit tebe."
"Už jste skončili?" Mezi tím pošťuchováním jsme došli do jeskyně a Bruce na nás znuděně koukal.
"Právě teď," zazubil se Jason a rozešel se k bratrům připravujícím se na misi.
"Co potřebuješ?" Přišel jsem k mému nevlastnímu otci a jako malí kluk se vyhoupl na okraj dlouhého stolu pod obří obrazovkou.
Bruce se na mě bez úsměvu podíval, něco se stalo nebo se špatně vyspal. "Klíčky od auta, má anonymní kreditka a adresa na hotel ve kterém si rezervujete pokoj na cizí jména," ukázal na klíčky od auta.
"Ok, úkol splníme a pak vám pomůžeme," dodal jsem plný energie, rána už nebolela ale Brucuv pohled ve mě nevyvolával příliš dobrý pocit. "Děje se něco?" Odhodlala jsem se zeptat.
Bruce vzdychl a otočil se na mě, "co máš se Sárou?"
"Já? Nic jsme jen ...." na sekundu jsem se zarazil, nevěděl jsem co mu tak vadí ale teď už mi to bylo jasné, něco mu vadí na Sáře, "přátelé. Co ti na ní vadí?!" Vyjekl jsem, ne moc nahlas aby nás mí bratři neslyšeli, tahle konverzace začínala docházet do fáze hádka.
"Vadí mi to že je vrah, je neovladatelná a příliš se nechá ovládat minulostí," odpoví Bruce zamračeně a nedůvěřivě, ne mě ale nevěřil Sáře.
"Ani nevíš co se jí stalo. Vlastně jí ani neznáš tak proč jí posuzuješ a co se mi zase pleteš do života?!" Zamračil jsem se na něj nechápavě. Dobře tohle bylo docela zlé ale poslední dobou se mi do života pletl úplně každý a mě to začínalo vytáčet.

"Nemyslím to zle Dicku ale ...." nenechal jsem ho to doříct, mávnutím ruky jsem ho mlčel a odešel. Nezajímal mě jeho názor, nikdy jsem se na něj neptal. Naštvaně jsem skoro vrazil do Alfreda, co právě přinesl čaj, a odešel k výtahu, co vedl nahoru do sídla.
 

První část

6. října 2015 v 19:40 | Vlčice |  Příběh - Fire Killer
Eeeej! :D tak jste se dočkali první části jedné z mých povídek :D Tak pro uvedení do příběhu, děj se odehrává v Gothamu (ano ti kteří znají komiks už možná ví) ale úplně Batmanovi to nebude, spíše o jednom bývalém robinovi a vlkodlačici o které se zachvíli něco dozvíte ;)
Varováni: Mno, kdo dokáže dát dohromady vlkodlaka a superhrdinu? ANo jen vaše Vlčice.....



Být mrzutá je u mě normální po noci plné upírů co si chtějí smlsnout na krvi nevinných lidí a lidí co kradou jiné lidi. Ach jo, lidské bytosti míří do záhuby.
Tradičně jsem přišla do dvou pokojového bytu oknem, ale žena v mém jediném křesle tu být neměla. Přesto jsem přesně věděla kdo to je a když se na mě usmála skrz černé brýle a já měla o důvod víc být mrzutější.
"Co chceš Liano?" Zkřížila jsem ruce na hrudi a upřela na ní nenávistný pohled.
Až teď jsem si všimla drobné dívenky s drápy místo nehtů. Byla noc ale já díky své vlčí stránce viděla na zabijáckou upírku moc dobře. Byla to jemná upírka s bílými vlásky ale byla to hlavní ruka Liany, královny klanu v Gothamu.
Byla tu tma jen protože slunce ještě nevyšlo nad obzor ale já moc dobře věděla že to ona přesně chce.
"Také vás ráda vidím slečno Derrow," prohlásila povrchně královna s tmavě hnědými vlasy spletené do velkého copu.
"Já vás ale ne tak k věci než poletíte obě dvě oknem," zavrčela jsem nevrle a začala podupávat nohou. Obyčejně mi upíři nevadí ale dneska jsem jich pět zabila a šest nechala utéct ke svému pánu či paní klanu, tohle bylo mé území a jediný klan měl na něj přístup pod podmínkou a to byl Lianin klan.
"Ach vlkodlaci, miny co každou chvílí vybuchují," zasnila se Liana a předklonila se na křesle, jakoby mě chtěla každou chvílí zabít. "Ale k věci, určitě sis všimla že poslední dobou se tu objevují skupiny cizích upírů silnějších než jsou obyčejní upíři že?" Zeptala se a zvedla se na nohy, které oblékla do černých jean a vysokých černých kozaček s podpadkem vysokým tak patnáct až dvacet centimetrů.
Kývla jsem a začala se o to zajímat, bylo jich v poslední době o hodně víc.
"Dobrá, to mi zatím stačí, vem si tablet, mobil a pojď, zbytek ti vysvětlím až budeme všichni a myslím že bys měla zavolat svou malou Omegu," rozešla se ke dveřím ale malá bělovlasá upírka ze mě nespustila oči a zůstala stát na místě.
"Kam chceš jít a kdo ještě přijde?" Zeptám se jí podezřívavě.
"Nemáš se čeho bát vlčice, už párkrát jsi mi zachránila krk a já nemám v úmyslu ti to oplatit opakem, pospěš si už na nás čekají," usměje se na mě a otevře dveře, do kterých vejde a zamíří dolů po schodech.
Vzdychla jsme si sama pro sebe, sebrala tašku, dala do ní notebook s mobilem a neobtěžovala se s tím že mama na sobě pořád "oblek" pokud se tomu tak dá říkat.
Vyšla jsem ze dveří a bělovlasá holka mě následovala, abych opravdu řekla, šel mi z ní mraz po zádech. Byla doopravdy děsivá už jen těma ledově rudýma očima.
Raději jsem zamkla byt a vytočila číslo Elizabeth, mojí omegy a sestry, nepokrevní.
"Doufám že jsi si vědoma toho že je pět hodin ráno!" Ozval se otrávený hlas Elizabeth.
"Jde o upíry Arrow," řekla jsem a prohlédla si své oblečení co jsem nosila na obhlídku našeho území. Černá kožená bunda nevypadal tak špatně, černé elasťáky taky ne ale rudá mikina nebyla rudá jen on látky z které to šili. Nenosila jsem masku, nejsem superhrdina ale speciálně upravené sluneční brýle. Plus jsem na sobě měla vysoké kožené boty určené k běhání po obchoďáku, také jsem si je trochu upravila a teď byli určené pro vlkodlačí samotářku co se stará o Omegu. Černé rukavice už byli jen doplněk ale tentokrát nebyli tak špinavé jak jsem si myslela.
"Za jak dlouho mě vyzvedneš?" Zeptala se mě.
"Máš maximálně pět minut," řekla jsem jí znovu trochu nevrle.
"Fa-ajn," otrávený hlas k ní neseděl ale i tak se uměla chovat pěkně nevrle.
O pět minut později.
"Pche a mám to hezky načas," uchechtne se blondýnka ve světle hnědé kožené bundě, světlých jeanech, černém svetru a světle hnědých kožených botách.
"Se máš čím vytahovat," uchechtla jsem se a pozorně sledovala cestu, nepřišla mi povědomá, což mě znervózňovalo.
"Kam jedem?" Zeptala se blondýnka vedle mě jen co si vyměnila nenávistný pohled s upírkou na sedadle spolujezdce.
"To bych taky ráda věděla," zamumlám a aspoň na chvíli zavřu oči. Netrvalo to ale dlouho a mě probudily smysly, dříve slepá ulička se teď otevřela a mi mířili osvětlenou jeskyní. Teď jsem tušila kam míříme ale když jsme projeli dlouhou jeskyní chodbou a ocitli se ve velké jeskyni nestačila jsem se divit. Spíš to byl úžas než údiv, obrovská jeskyně byla předělaná na výcvikové a centrální středisko temného rytíře Gothamu.
"Páni," vydechla Elizabeth když vystoupila.
Já byla schopná jen dlouze hvízdnout a pořádně si to všechno prohlédnout. "Proč tě nenapadlo, že do toho zamotá i Batmana?" Zeptala se mě Elizabeth aniž by uhla pohledem od jeskyně.
"Proč bychom do toho tahali lidi?" Zeptala jsem se, snad i sama sebe ale mě teď zajímali lidé v jeskyni.
Otočila jsem se a přitom si nandala kapuci, vypadat tajemně v přítomnosti jiných tvorů mě baví ale děsit lidi mou vlčici těší víc než krev a maso.
Z 'parkoviště' vedly schody směrem nahoru k obřímu počítači u kterého stáli tři kluci a Batman, respektive tam stáli ne všichni robinové. V tu chvíli mi projela hlavou vzpomínka, při které jsem se musela zastavit.

"Sáro prosím neodcházej!" Mladý chlapec byl natolik poznamenán životem že nebrečel když zastavoval svou raněnou přítelkyni. "Prosím neopouštěj mě," zasýpal.
"Dneska jsi kvůli mě málem umřel a chceš abych tu nadále byla?" Zeptala se dívenka, psychicky byla starší než chlapec ale fyzicky o dva roky mladší.
"Nebyla to tvá vina," přišel blíž a pustil jí ruku, kterou se jí pokoušel zastavit. Oba dva to neskutečně bolelo, byli mladí a přicházeli o své nejbližší každý den, přesto nepřestali ochraňovat druhé.
"Lžeš," řekla pevně dívka, "sám víš jak to bylo."
Chlapec se zlobil sám na sebe že nebyl tak silný aby soupeře porazil sám. Kdyby to udělal, nebyla by Sára na pokraji psychického zhroucení a nemusela by ho opouštět. "Kdysi jsi mi řekla, klidně mě nenáviď ale hlavně mě neopouštěj," sevřel pevně čelist aby zabránil slzám v úniku ale svůj smutek a vztek schovat nemohl, "tak proč to teď děláš ty mě?"
Dívenka se otočila na mladého chlapce, zvedla mu tvář a lehkým polibkem mu řekla sbohem. "Protože tě miluju," dodala a v mžiku opustila vše na čem jí záleželo. Ani jeden z nich nechtěl plakat dokud tu ten druhý byl ale až teď si chlapec uvědomil že mu po tvářích stékají slzy. Přesto hleděl do místa kde jí naposledy viděl ale nic neřekl. Jen se sesunul ze slabosti na kolena a doufal že se ještě někdy setkají.

"Fire? Jsi v pořádku?" Vedle mě stála Elizabeth a udiveně na mě hleděla. Díky brýlím se dal zamaskovat šok ze vzpomínek.
"Jo, jen se mi něco zdálo," zavrtím hlavou a stáhnu se do kapuce. Rozešla jsem se k Lianě a nechala vzpomínky aby se schovaly do kouta.
"Fire," pozdraví mě Batman.
"Batíku," zazubím se na Batmana, provokovat lidi mě fakt baví ale to je spíš styl Arrow, Elizabeth.
"Jsi bledá vlčice, snad nepřicházíš o krev," usměje se na mě Liana.
"Strč si ty svý tesáky do ....." odsekla jsem na ní ale Elizabeth mi zacpala pusu kapesníkem.
"Tak se zase uklidníme," povzdechla si blondýnka.
"Moc hezký, doufám že je aspoň čistej," prohlédnu si kapesník co jsem vyndala z pusy.
"V to doufej plamene," ozvalo se z druhé strany místnosti. Takhle mi ale říkal jen jediný člověk, sice nám kdysi bylo čtrnáct ale to už nikoho nezajímalo.
"Neodpustil jsi mi, zázračný chlapče," sklonila jsem hlavu a odmítala na něj pohlédnout.
"A divíš se mi?" Zeptal se mě a přišel k Batmanovi.
"Znáte se?" Pohlédl na něj Batman a vzal si papíry co měl starý přítel v ruce.
"Znali jsme se," odpoví ledově.
"A jéje stará známost," uchechtne se mladík vedle Batmana, nejmladší robin.
"Robine!" Napomene ho Batman.
"Jsou opravdu nutná krycí jména?" Ozve se Liana. "Za pár chvil stejnak budou úplně k ničemu."
"A co kdybyste nám řekla o co vlastně jde?" Další robin, tentokrát Red Robin.
"Řekněme to stručně, upíři začínají přebírat kontrolu nad lidstvem," tato věta ovlivnila celou následující konverzaci.

Na přání

3. října 2015 v 22:04 | Vlčice
Na přání
Kdokoliv by chtěl abych něco sepsala podle jeho scénáře, není problém, prosím nebojte se napsat, beru i anonimní pokud se bojíte názoru jiných.
Pište do komentářů a kdybych se neozvala písněte mi znovu, pokusím se odpovědět co nejdřív a též to co nejdřív napsat ale někdy mi hold život nehraje do karet tak se opozdím :/
Kdyby si nkdo nevěděl rady jsem fanoušek většiny věcí, napište a prostě se dohodnem ;)
 


Začátek

3. října 2015 v 21:58 | Vlčice |  Deník Vlčice
Co o mě říci? Abych pravdu řekla ani nevím, jsem stejná jako všichni ostatní ale tak rozdílná jako nikdo jiný. Kdo pochopí pochopí, kdo ne má hold smůlu :D.
Asi se vám tu nebudu rozepisovat co všechno dělám, mám ráda či něco podobného ale tak pro informaci:
*Neděje se moc často že bych psala za jiné postavy než mám v paměti ale na přání se psát bude to se nebojte.
*Co se týče anime či Mangy, nejsem až tak velký fanoušek takže mě o tom neuvidéte psát.
*Zbožnuji knihy a komiksy, tím pádem se tu bude prolínat hodně světů. (Jo myslím to vážně)
*Kdo mě zná ví ale kdo ne, píšu na mobilu a automatická oprava slov mi dělá někdy problémy, proto prosím respektujte mé chyby ale sama vím že nejsem dobrá v Čj. ;)
*Než mi něco ale napíšete taky se na sekundu zdržte a zamyslete se jestli je to dobrý nápad.

Víc vám neřeknu ale časem snad jo. ;) Také vám neřeknu kdy budou vycházet příbehy, nejsem sice na střední ale i já mám svůj život. \prosím respektujte to.

Tohle bylo asi vše co jsem vám chtěla sdělit, děkuji že jste si to přečetli a zatím čus! :P

Kam dál